Zhruba před rokem a půl jsem ještě den co den jezdil do čtyřicet kilometrů vzdálené Olomouce připravovat ranní vysílání jako moderátor pro jedno místní rádio. Práce taková, že třeba i devět hodin v kuse sedíte na jedné židli, a obsluhujete počítače a zařízení vám svěřená ku zdárnému průběhu každé jedné relace.
Většinou je těch úkonů tolik, že se v podstatě nemáte čas zvednout. Ani se nenadějete, je po pracovní době a jediným pohybem, který jste za tu dobu udělali, je ten myší.
Čas od času jsem začal zažívat dříve nevídané věci. Zničehonic se v zádech dole v bederní části ozvala ostrá bolest. V té chvíli jakýkoliv pohyb v kterémkoliv směru znamenal ještě větší zvýšení její intenzity.
Zažíval jsem s tím dosti veselé historky.
- Například když se nemůžete zvednout z postele a musíte se skutálet jak pytel brambor na zem a pak teprve pomalu stoupnout z kolenou.
- Nebo neschopnost se při parkování auta otočit v sedačce, abych viděl skrz zadní okno kam že to vlastně couvám. Musel jsem prostě najít místo dostatečně velké na to, abych na něj mohl zajet poslepu.
- Nebo takové vystupování z vlaku! To se musíte k výstupu na vašem nádraží z kupé pomalu sbírat už od předchozí zastávky, abyste za tu dobu vůbec stihli dojít ke dveřím.
- A to není všechno. Znáte ty tuhé dveře vlaků českých drah, jak tam musíte tou klikou mocně do oblouku hmitnout, aby zámek povolil? Tak to je s bolavými zády parádička, zejména když za vámi stojí pár mladých slečen z místní střední a vy tam předvádíte to svoje divadýlko chromého klauna.
Když už se svou délkou trvání tyto situace staly i několikatýdenní záležitostí, kapituloval jsem a ocitl se v ordinaci místního obvodního lékaře.
Podivil se nad stavem, navíc zjistil vysoký tlak a vybavil mě hned třemi sadami léků s tím, že za tři měsíce mám přijít na kontrolu. Lékárna mi pak předala igelitovou tašku plnou krabiček. A ano, díky utlumení bolesti jsem se poprvé pořádně vyspal (to jsem vlastně výše nezmínil, co to je za boj se ve spánku otočit na druhý bok…).
Poslušně jsem bral prášky, bolesti zad ustoupily a já po určené době došel opět k obvoďákovi. Změřil mi tlak a zjistil, že je to o trošku lepší, ale ne o moc. Dostal jsem recepty na další tabletovou munici a navrch papír k návštěvě jiného odborníka, tentokrát ovládající Rentgenův přístroj.
Ten k mé smůle obsluhovala krásná mladá kopie Jeniffer Aniston. Ano v první chvíli, po spatření toho stvoření, jsem chtěl na plechovou desku přístroje vyskočit jak Jean Claude Van Damme v Krvavém sportu, ale nakonec mi stačilo na ni alespoň vyšplhat a svalit se jak ten žok brambor.
Po vytrpění fronty v lékárně polikliniky, kde se tato ordinace nacházela, jsem před budovou opět absolvoval setkání s Jennifer, kde zrovna vykuřovala s nějakým mladíkem v družném hovoru. Toho pronikavého avšak chápajícího pohledu mladé slečny se nešlo zbavit.
Ego dostávalo na frak. „Doprdele tohle, mám já to zapotřebí? To už se budu až do konce života takhle vláčet a skučet při každým pohybu,“ pomyslel jsem si.
Věci kolem mne, zejména pracovní, se tehdy nějak samy daly do pohybu, začal jsem pracovně fungovat jinde, ve Zlíně a den co den už více jak rok zase sedím na jedné židli.
Obsluhuju počítač a k němu připojená různá zařízení, aby z toho vznikla nějaká pěkná reklama. Například taková ta na tablety proti bolavým kloubům, nebo na pánskou prostatu, jak je vídáte třeba na Primě.
Záda stále bolela, ovšem pro léky už jsem k panu doktorovi nechodil. Nemělo to význam: Bral jsem léky, záda nebolela. Nebral jsem léky, záda bolela. Tedy odnikud nikam.
„Zkusím zase běhat, jako dřív,“ usmyslel jsem se. No jo, ale když se dovlečete po celodenním zátahu domů (viz. článek o brutal-timemanagementu), myslíte že máte chuť a sílu někam na hodinu vyběhnout nebo veče věnovat fitcentru? Zíííív, raději se tady natáhnu na pohodlný gauč, pustím si nějaký seriál, u kterýho stejně v polovině usnu. A ráno nanovo.
Jak jsem začal řešit příčinu a ne jen její důsledky se dočtete v dalším článku na www.gtdvpraxi.cz:
Farmaceutický byznys ničí naše zdraví, aneb léčit se, či raději uzdravit?
